JÁ a REGENERACE II. pokračování z říjnového čísla: článek Milana Calábka pro časopis REGENERACE listopad 2017

18.01.2018 16:19

Jeden z nejvýznamnějších znalců tibetského buddhismu Daniel P. Brown chápe změněné stavy vědomí jako proces osvobozování uvědomování a rozčlenil je podle modelů duchovní realizace  mahámudry,  kašmírského šivaismu (hinduistický tántrismus) a mahajány. Při realizaci se totiž v každém z nich spolu se změnou totožnosti osvobozuje i uvědomování od dosavadních omezení. Nejprve  od ztotožnění s myšlením, které uvědomování nejvíc zastiňuje, pak od ztotožnění s osobností,  s kauzalitou časoprostoru a nakonec s dualitou subjektu - objektu a individualitou.  Zároveň s těmito změnami  se otevírají nová "pole zkušenosti" a vytvářejí jiné existenciální situace, aniž bychom přitom ztráceli kontakt s každodenní realitou. Bez ohledu na to, zda jde o theistický nebo netheistický  model realizace, každý transpersonální stav může být zakoušen jako dočasný "vrcholový prožitek",  který po několika dnech, hodinách anebo minutách odezní, pokud se díky určitým předpokladům a předchozí praxi nezmění na "vyrovnaný", kdy současně dochází i  k trvalému posunu v totožnosti. Dřívější totožnost je překročena ve prospěch nového a hlubšího poznání sebe sama jako plně probuzeného uvědomování, které vyvěrá přímo z hlubin zářivé Prázdnoty. Tuto Brownovu klasifikaci transpersonálních stavů převzal i Ken Wilber, který je ale interpretuje jako postupnou dekonstrukci relativní skutečnosti na její absolutní základ. Každý stav nazval podle druhu mysticismu, který mu odpovídá.  První Přírodním mysticismem, další Božským mysticismem, pak následuje mysticismus prázdnoty Svědka a Neduální takovosti.  V prvních dvou transpersonálních stavech převládá horizontální dimenze, zatímco v následujících vertikální.

     Ve stavu Přírodního mysticismu  zcela spontánně (bez jakékoliv kontemplativní praxe) vystupujeme na první transpersonální stupeň, který je ještě součástí našeho evolučního potenciálu spojeného s ukončením tělesného vývoje a zažíváme krátký záblesk duchovní realizace: uvědomění, že nejsme omezeni jen na ego a osobnost. Bez jakéhokoliv úsilí se ocitáme v jiném poli vědomí a naše totožnost se v něm rozšiřuje na hrubohmotnou úroveň celého projeveného světa, která se tak mění na psychofyzickou. Ačkoliv  jde obvykle jen o krátký okamžik, provází jej nezapomenutelný pocit blaženosti a štěstí. Už tu není příroda a my, ale jsme temně fialovým lesem, zvukem zvonku pasoucích se ovcí na horském úbočí, vycházejícím měsícem na vysokém letním nebi.... Tento stav inspiroval bezpočet básníků a umělců a jeden z jeho  nejvýstižnějších popisů nám zanechal ve svém deníku Gurdžijevův žák a archetypální hledač moudrosti P. D. Uspenskij. Pokud jste ale v mládí při osamělých toulkách přírodou tuto změnu totožnosti nikdy nezažili, nebude vám to přesto  bránit v prožitku jiných, vyšších transpersonálních stavů neboť jejich evoluce, pokud jde o individuální vývoj, není lineární.

       V dalším stavu Božského mysticismu se naše totožnost rozšiřuje na něco, co se nachází za přírodou a celým vesmírem a je tudíž božské, i když jde stále jen o jemnohmotný obsah našeho vědomí. Jestliže ve stavu Přírodního mysticismu zmizí dočasně všechny hranice mezi subjektem (ego-totožností) a okolním světem, v určitém okamžiku duchovního vývoje po překročení osobnosti zmizí i všechny hranice mezi vnějším a vnitřním světem a my se začneme ztotožňovat i se světem vizí a světla, které vyzařuje z hlubin Prázdnoty. Stav Božského mysticismu zažívali už dávní šamané v transu navozeném entheogeny - psychoaktivními látkami, které umožňují "vytvářet boha (nebo bohy) zevnitř" a komunikovat s nimi.  Jde například o harmalin izraelských proroků užívaný i renesančními umělci anebo "božskou molekulu" (DMT) z liany mrtvých, kterou v okamžiku smrti začne ve velkém množství vytvářet zřejmě epifýza a kromě setkání s blízkými zesnulými zažíváme nevýslovnou lásku a moudrost vyzařovanou Světelnou bytostí. Do těchto skrytých dimenzí skutečnosti (Paracelsovo božské numen) nám ale umožňují vstoupit kromě zmiňovaných exogenních katalyzátorů také endogenní, jako jsou rituály, modlitby a meditace. Ve stavu Božského mysticismu, jak jej chápe tibetský bön, buddhismus i esoterní křesťanství, naše transpersonální kvality korespondují s aspekty Zjevení a lidská individualita je pouze vnější formou Božského v nás. Na této úrovni uvědomování, jsme podle největšího z dramatických básníků, utkáni ze stejné látky jako naše sny a žijeme nejen v pojmové realitě, ale i v subtilních nadsmyslových dimenzích, kde se setkáváme s energetickými vzorci, které se mohou projevovat jako nebezpečné, zlovolné síly ze šamanského dolního světa duchů anebo jako světelné bytosti: aspekty naší ještě nerealizované transpersonální existence. V každé civilizaci anebo v kultuře mají tyto entity stejnou podstatu, ale jinou podobu podle toho, jakého jidama (nadosobní vzor) jsme si zvolili ve vizualizační józe Božstev, kterou však na rozdíl od antických mystérií a jimi inspirovaného tantrického buddhismu  většina z nás nepraktikuje vědomě. Nicméně i v takovém případě už nejsme řízeni egem, ani osobností, ale tím co od nás chce naše duchovní budoucnost personifikovaná  Bílou Tárou, Avalókitéšvarou, Isis,  Kristem, Apollonem Sótérem anebo Dionýsem Luciem. Na rozdíl od mysterijních náboženství , jejichž staří vegetační bohové umírali a znovu se rodili ve stejné podobě, křesťanství do Božském mysticismu vneslo něco převratně nového: zmrtvýchvstání historické postavy Ježíše v podobě transpersonálního archetypu Krista, ve které ho ve svých viděních  zprvu nepoznávali ani apoštolové.  Tito obyčejní lidé  pak ve svých životech ztělesnili nadosobní vizi jidama  a navždy tím změnili dějiny světa. Na rozdíl od současného institučního křesťanství v tantrickém buddhismu vnitřní zření dodnes umožňuje zásah nadpřirozena, který vede k duchovní proměně a zmrtvýchvstání v Nezrozeném. "Jako blesk mne zasáhlo poznání, že jsem se nikdy nezrodil", popsal své osvícení i Bankei, jeden ze tří největších mistrů japonského zenu.

     První podobou jógy Božstev bylo zřejmě Pavlovo křesťanství s Kristem jako meditačním jidamem ztělesňujícím nejvyšší kvality osvícení, které jsou v nás už potenciálně přítomné.  Pavel vysvětlení toho,  co se v něm vlastně stalo při setkání se Světelnou bytostí, nenašel a jako herodián možná ani nehledal ve Starém zákoně, ze kterého vychází Matoušovo evangelium, ale v Orfeo-dionýzovském mystériu, jehož odtajnění pak tvořilo základ nové teologie smrti a znovuzrození. Smrti člověka a znovuzrození Boha. "Už ne já, ale Kristus žije ve mně!" volá Pavel po svém velkém samádhi.  Rituální praxi ("hody lásky") jeho syntézy helenismu a judaismu inspirovala nepochybně platonská sympozia a symbolika Poslední večeře. Tyto dvě esoterické cesty, z nichž první představuje náhlé radikální osvícení zevnitř (Pavel), zatímco druhá vede k postupnému osvícení zvenku (Matouš), přetrvaly v křesťanství dodnes. Pavlova tvoří spodní proud ve východní ortodoxii, zatímco Matoušova oživuje západní protestantský reformismus. Tento rozdíl vysvítá i z interpretace Kristova klíčového výroku, který lze z řeckého originálu evangelia volně přeložit jako: "Uvědomování vás osvobodí!"  V latinské Jeronýmově Vulgatě se ale Kristus místo této výzvy ke kontemplaci a vyššímu způsobu poznávání obrací především na intelekt: "Pravda vás osvobodí!"  I když transpersonální archetypy nejrůznějších duchovních tradic jsou "branami k Nejvyššímu", nesmíme je s ním ztotožňovat, jak připomínal už hrabě Dürckheim. Jejich uctívání by vedlo k idolatrii a stejným pohromám jako textolatrie v případě bible, Marxova "Kapitálu" a dnes koránu. Ale už pouhé setkání s nimi ve světě vizí a imaginace resuscituje naši nejáskou existenci a přibližuje nás spáse jako každý dotek Prázdnoty.

     Většina duchovních tradic považuje za osvícení až realizaci dalšího z transpersonálních stavů, kdy naše totožnost se rozšiřuje vertikálně na bezprostorovou prázdnotu Svědka (Sakšin) jejímž obsahem je pak hrubohmotná i jemnohmotná úroveň projeveného světa. Se žádnou z nich se už jako Svědek neztotožňujeme, ale jen si  je uvědomujeme bez jakéhokoliv hodnocení a výběru. Toto uvědomování (stále přítomné vědomí) nesmíme přitom zaměňovat s naší osobní pozorností přeskakující z jednoho objektu na druhý, pokud ji s určitým úsilím nesoustřeďujeme vůlí. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že pozorovatel oproti Svědkovi je konatelem "operačního systému ega" umístěným v hlavě, odkud proudí pozornost a umožňuje nám poznávat svět i náš organismus z vnějšku s pomocí myšlení. Zatímco uvědomování vyvstává jakoby někde ze samotného středu našeho Bytí, kterým je Svědek, Buddhova přirozenost anebo Kristovo vědomí mystiků, šíří se všemi směry a umožňuje přímé poznávání světa i organismu zevnitř nezávisle na myšlení. Je stále přítomné jako nebe, které ale u většiny lidí zakrývají mraky úsilí a ztotožňování.  Už Pataňdžali zdůrazňoval, že důsledné rozlišování mezi uvědomováním a pozorností, nám pomůže odstranit jednu z největších překážek realizace (na cestě "postupného osvícení").

      Většina z nás, jak už jsem se o tom zmiňoval, se nevědomě ztotožňuje s některou z dílčích osobností vzniklých disociací při prožívání dětských traumat jako je Ochránce - kontrolor, Vnitřní kritik,  Popoháněč, Perfekcionista anebo Zraněné dítě s jeho maladaptivními schématy. A právě tyto subpersonality, které nás v dětství chránily, v dospělém věku se obracejí proti nám  a mimo jiné brání ve vstupu do transpersonálních stavů. Někdy se mezi nimi může objevit i démonická bytost, která sabotuje jakoukoliv naši snahu o úspěch anebo trochu štěstí a  často nás chce doslova zničit.  To nejúčinnější, co můžete udělat, je obrátit pozornost na kterékoliv z těchto  "falešných já". Místo něj ale v sobě naleznete jen prázdný prostor větší než všechno vaše utrpení a zatímco vnitřní hlas utichl a vy jste se vzdali jakéhokoliv úsilí, pozornost zanikne v uvědomování, které je duchovní září Prázdnoty. Pro začátek bude možná jednodušší, když si bez úsilí pokusíte uvědomovat, že se díváte..... že slyšíte...... že se něčeho dotýkáte..... a pak si uvědomíte všechno současně, jak už to radil potulnému asketovi Buddha. Je to vlastně obdoba cvičení, kterým začíná třetí stupeň praxe dzogčenu: uvědomuješ si, že vidíš?..... že slyšíš?.... že se dotýkáš?

     Adepti dzogčenu, mahámudry a vnitřních tánter na rozdíl od theravadinů (zejména barmské školy) považují meditace vyžadující úsilí jako je samatha nebo vipassana jen za iniciační stádium, které nám umožňuje překonat vrozenou roztěkanost a stabilizovat  "vědomé já", ale nikoliv je překročit a nalézat božské uvnitř. Za duchovní praxi proto považují až povznesení do Nadpřirozena cestou tvůrčí vizualizace jógy Božstev. Teprve pak pod vedením osvíceného učitele přecházejí ke třetímu stupni výcviku, kdy pomocí jógy Jedné chuti anebo nemeditační jógy ti nejpokročilejší z nich realizují prázdnotu Svědka. Bengálský zakladatel mahámudry Tilopa na příkaz svého jidama, který v podobě nebeské dákiní představoval probuzenou moudrost, dokonce odmítal veškerou meditační praxi, vizualizaci i tántrické sádhany jako nepřirozenou duševní aktivitu zastiňující stále přítomné a spontánně se projevující uvědomování. Stejně vyhraněný postoj k tradiční cestě súter zaujímal jeho žák Naropa, který do mahámudry jako nekoncepční gnóze blaženosti zasvětil Překladatele Marpu, pozdějšího učitele nejznámějšího jogína a básníka tántrismu Milarepy.

     I když uvědomování je založené na "magické ingredienci" amanisakara (žádná duševní aktivita), přesto se neobejde bez počátečního úsilí, kdy nejprve zaměříme pozornost na libovolný objekt (nemusí jím být jen naše "falešné já" ani žádná ze subpersonalit jako v předchozím příkladu) a pak ji obrátíme dovnitř na samotného pozorovatele, kterého ovšem nikde nenajdeme. Obrácení pozornosti na pozornost ale povede k jejímu zániku a místo ní se v nás vzedme vlna uvědomování. A to už je vlastně praxe nemeditační jógy, která se v dzogčenu nazývá vipassanou bez úsilí neboť při ní o nic neusilujeme, o nic se nesnažíme, nic neděláme, protože i minimální duševní činnost spojená s úsilím by nás vrátila zpátky do objetí proteovského ega anebo na úroveň osobnosti, jejíž "vědomé já" nesmíme zaměňovat s novoplatonským soma pneumatikon neboli s naším jemnohmotným duchovním tělem ve stavu Božského mysticismu . "Jen když neděláme nic, nemusíme ani potom nic dělat," připomíná Lao-c. "Sedím tiše, nedělám nic a tráva roste sama," pokračuje zenový básník.  Zatímco jedna z tánter se na nás obrací přímo : "Vzdej se konání a staneš se Buddhou!" Jako Buddha se už neztotožňuješ s žádným já, které se trápí, ale jsi Svědkem jakéhokoliv trápení. Už nejsi zoufalý, ale jsi Svědkem pocitu zoufalství. Už nejsi naštvaný ale jsi Svědkem pocitu naštvání. A tyto pocity jako vše uvědomované se začnou měnit a ztrácet svoji moc. Mohli bychom je přirovnat k vlnám oceánu, které se objevují a zase mizí, zatímco samotný oceán zůstává jimi nedotčený. Ztotožňování s tělem a myslí, jak říká Rámana Máháriši, "je už jen funkční"....  "Vaše myšlenky a city se ocitají mimo střed vědomí a vše se pak děje spontánně a bez úsilí, "doplňuje Nisargadatta Maharádž. Z hlubin prázdnoty se nás "zmocňuje" něco mnohem původnějšího, skutečnějšího a většího, co tu bylo ještě před tím, než jsme vstoupili do existence,  aby ukončilo naše ztotožňování a my se vracíme z vandru domů, odkud jsme vlastně nikdy neodešli.

Vzhledem k početným dotazům, na které z časových důvodů nemůžeme odpovídat, se tímto omlouváme: MILAN CALÁBEK ani společnost MANDALA  SE NEZABÝVÁ KONZULTACEMI OHLEDNĚ ZDRAVOTNÍHO STAVU A NEPOSKYTUJE TERAPIE. Děkujeme za pochopení.

Kontakt

MANDALA s.r.o. Klimentská 24/1212
110 00 Praha 1

Tel.:(+420) 222 311 668
mandala@iex.cz